Aktivní stárnutí je pojem, který se v posledních letech objevuje ve strategiích ministerstev, v názvech obecních programů i v článcích o zdraví. V praxi popisuje snahu, aby přibývající roky neznamenaly automaticky ztrátu soběstačnosti a odchod ze společenského života. Za termínem stojí konkrétní přístup Světové zdravotnické organizace a řada opatření, která ovlivní stát i sám člověk.
Kalkulačka BMI
BMI je orientační ukazatel, který nerozliší svaly a tuk ani rozložení hmotnosti. U sportovců, těhotných a seniorů má omezenou vypovídací hodnotu. Nic se neukládá ani neodesílá. Počítá se přímo ve vašem prohlížeči.
Co si pod aktivním stárnutím představit
Termín zavedla v roce 2002 Světová zdravotnická organizace (WHO). Popsala jím proces, ve kterém člověk s přibývajícím věkem dál využívá příležitosti ke zdraví, k účasti na dění kolem sebe a k životu v bezpečí. Slovo aktivní se netýká jen pohybu nebo práce. Míří i na to, jestli starší člověk sám rozhoduje o svém životě, stýká se s lidmi a zůstává součástí obce a rodiny.
Vedle aktivního stárnutí se mluví i o zdravém stárnutí. To klade důraz spíš na tělesnou a duševní kondici, na prevenci a na odkládání nemocí do co nejpozdějšího věku. V běžné řeči obě spojení splývají a často se řekne prostě stárnutí. Rozdíl je jemný. Zdravé stárnutí se ptá hlavně na zdraví, aktivní stárnutí bere v potaz i společenskou stránku a to, čím člověk naplňuje čas.
Proč se o stárnutí v Česku mluví víc než dřív
Debata nevznikla náhodou. Česká populace stárne. Lidí nad 65 let přibývá a průměrný věk obyvatel se posouvá výš. Přesná čísla sleduje Český statistický úřad a jeho projekce počítají s tím, že podíl seniorů bude v příštích desetiletích dál růst. Souvisí to se dvěma věcmi zároveň. Lidé se dožívají vyššího věku a rodí se méně dětí než v minulých generacích.
Roste přitom nejen počet seniorů, ale i takzvaná naděje dožití, tedy kolik let má člověk v průměru před sebou. Delší život ale sám o sobě neznamená víc let ve zdraví. Rozdíl mezi tím, jak dlouho člověk žije a jak dlouho zůstává soběstačný, je právě to, na co aktivní stárnutí míří. Přidat roky k životu je jedna věc. Zvládnout je bez trvalé závislosti na péči druhá.
Pro stát znamená stárnutí populace tlak na důchodový systém, na nemocnice i na sociální služby. Pro jednotlivce jde o něco hmatatelnějšího. Čím déle člověk zvládá běžné věci sám, ať jde o nákup nebo o vlastní hygienu, tím méně je odkázaný na pomoc okolí a tím spíš si udrží život, na jaký byl zvyklý. Kdo se vlastně mezi seniory počítá a od kolika let, rozebírá samostatný text o rozdílu mezi seniorem, důchodcem a penzistou.
Pohyb, který nemusí být sport
Pohyb patří k tomu, co stáří ovlivňuje nejvíc. Nejde o výkony v posilovně. U staršího člověka rozhoduje spíš pravidelnost než intenzita. Chůze, práce na zahradě, plavání nebo cvičení vsedě na židli udrží svaly a rovnováhu, které s věkem slábnou. Právě slabé svaly a horší rovnováha stojí za velkou částí pádů, po kterých senior skončí v nemocnici a někdy se z nich už úplně nevrátí do formy.
Svaly ubývají i u zdravého člověka. Kolem sedmdesátky je úbytek znát, a když se přidá třeba týden na lůžku po chřipce, síla spadne rychle. Návrat trvá déle než u mladšího těla. Proto se vyplatí kondici zbytečně neztrácet a hýbat se i ve dnech, kdy se do toho nechce. Konkrétní nápady, čím vyplnit čas a kde hledat pohyb i společnost, shrnuje článek o tom, co dělat v důchodu.
Osamělost škodí podobně jako nemoc
Tělo je jen jedna část. Sociální kontakt ovlivňuje zdraví víc, než se dlouho myslelo. Senior, který žije sám a s nikým se pravidelně nevidí, bývá náchylnější k depresi i k rychlejšímu úbytku paměti. Odchod do důchodu tu často funguje jako zlom. Ze dne na den zmizí kolegové, pevný režim i pocit, že je člověk pro někoho potřebný.
Náhrada nemusí být velká. Pravidelná káva se sousedkou, hlídání vnoučat, kroužek v seniorském klubu nebo dobrovolnictví drží člověka mezi lidmi. Duševní kondici pomáhá i učení. Univerzita třetího věku, jazykový kurz nebo obyčejné luštění a čtení nutí mozek pracovat. Nový poznatek se sice pamatuje hůř než ve dvaceti, schopnost učit se ale nemizí.
Pomáhá i technika, když se jí člověk nebojí. Videohovor s vnoučaty na druhém konci republiky nenahradí návštěvu, ale rozdíl mezi tím vidět je jednou za půl roku a promluvit si každý týden je znát. Řada knihoven a klubů proto pořádá kurzy, kde se senioři naučí s telefonem nebo tabletem základní věci.
Smysl, který nekončí odchodem z práce
Práce dává většině lidí nejen výplatu, ale i denní řád a pocit užitečnosti. Když skončí, může se objevit prázdno, o kterém se moc nemluví. Aktivní stárnutí tuhle stránku bere vážně. Nejde o to, hledat si za každou cenu další zaměstnání.
Smysl se dá najít i jinde. Někdo předává řemeslo nebo zkušenosti mladším, jiný se stará o zahradu, obecní kroniku nebo o vnoučata. Část seniorů zůstává v oboru na zkrácený úvazek, protože je práce baví a firmě chybí zkušení lidé. Podstatné je, aby měl den nějakou náplň a člověk ráno věděl, proč vstává. Bez toho se do života snáz vplíží apatie, na kterou tělo i hlava doplácejí.
Prevence, na kterou je čas dřív, než se čeká
Zdravé stárnutí začíná dávno před sedmdesátkou. Vysoký tlak, cukrovka nebo vysoký cholesterol dlouho nebolí, a přitom pomalu poškozují cévy a srdce. Pravidelné preventivní prohlídky u praktického lékaře a doporučená vyšetření je mají zachytit včas, dokud se dají držet pod kontrolou.
Roli hraje i to, co se odehrává doma. Kouření, přemíra alkoholu nebo jednotvárná strava se na těle podepisují pomalu, ale znát je to. Přestat kouřit se vyplatí i ve vyšším věku, protože tělo na to reaguje poměrně rychle. Přehled toho, čemu ve stáří věnovat pozornost a s čím za lékařem, nabízí článek o zdraví ve stáří.
Ve stáří se vyplatí hlídat i věci, které se snadno přehlédnou. Zhoršený sluch nebo zrak člověka pomalu odřízne od okolí a přispívá k izolaci. Brýle, naslouchátko nebo madlo v koupelně a odklizený koberec, o který se dá zakopnout, znějí banálně. Právě takové drobnosti ale rozhodují, jestli senior zůstane doma soběstačný, nebo ne.
Co může udělat okolí
Řada věcí kolem stárnutí nezáleží jen na jednotlivci. Bezbariérový vstup do domu, lavička cestou k obchodu nebo praktický lékař v dosahu rozhodují o tom, jestli senior vůbec vyjde ven. Obce na to reagují různě. Někde jezdí svoz k lékaři, jinde funguje seniorské taxi nebo klub s programem přes týden.
Rodina si obvykle první všimne, že blízký přestává zvládat běžné věci. Tady se vyplatí nespěchat s přebíráním kontroly. Čím víc rozhodnutí zůstane na samotném seniorovi, tím déle si drží pocit, že řídí vlastní život. Pomoc má doplňovat to, co člověk ještě zvládne, ne to za něj rovnou dělat. Přehnaná péče dokáže soběstačnost ubrat rychleji než samotné stáří.
Na co si dát pozor
Aktivní stárnutí se občas podává jako recept, podle kterého si za všechno může jednotlivec sám. Tak to není. Zdraví ve stáří ovlivňují i geny, druh celoživotní práce nebo nemoc, kterou si nikdo nevybral. Smutek a únava, které nezmizí, navíc ve stáří nejsou normální daň za věk, ale často léčitelná deprese, se kterou má smysl jít za lékařem. Cílem není zaběhnout maraton v osmdesáti. Jde o to udržet si co nejdéle běžnou soběstačnost a věci, které člověka baví.
Opatrnost si zaslouží zázračné programy proti stárnutí, doplňky a přístroje slibující dlouhověkost. Většinou jde o placenou nabídku bez opory ve výzkumu. Peníze i důvěru je rozumnější dát tomu, co funguje prokazatelně, tedy pohybu, prohlídkám u lékaře a kontaktu s lidmi. A každou větší změnu životního stylu kvůli nemoci je lepší probrat s praktickým lékařem než se řídit radami z internetu.
Kde má smysl začít
Nejsnazší je pohyb, který jde zařadit hned. Krátká procházka každý den udělá víc než občasné velké předsevzetí, na které stejně nedojde. Kdo nebyl pár let na preventivní prohlídce, může se objednat k praktickému lékaři. A pokud v okolí funguje seniorský klub, univerzita třetího věku nebo kurz, stojí za to tam aspoň jednou zajít a zjistit, jaké to je. Stárnutí se tím nezastaví. Dá se ale výrazně ovlivnit, jak bude probíhat.
